Čtyři páry bot Jana Wienera

1. prosince 2007 v 20:55 | Milan Pekky Bouška |  Převzato
"Nejtěžší, co v životě bývá, je čelit sobě samému,"řekl Jan Wiener (1920) v rozhovoru pro Pozitivní noviny v souvislosti s vydáním své autobiografické knížky Bojovník aneb Vždy proti proudu
Čelit sobě samému musel v životě mnohokrát. Jednou však sám nad sebou prokazatelně zvítězil. To když se po válce rozhodl popřít vnitřní nesouhlas s konáním Němců za války a jako pedagog začal seznamovat mladé Němce s historií střední Evropy.
Čtení na pokračování : ZDE
Když v roce 1939 Jan Wiener odjížděl z Československa, musel na ministerstvu financí předložit seznam věcí, které chtěl odvézt s sebou.

Úředník, který výběr schvaloval, mu vmetl do tváře: "Čtyři páry bot? Nebudeš mít čas obnosit ani jeden, židáku!" Když se po válce Wiener jako seržant RAF s tímto úředníkem na ministerstvu znovu setkal, bylo jasné, že se karta obrátila. Ale ne nadlouho. Na rozdíl od úředníka Havránka, který si po letech do důchodu odnášel za vzorné služby státu Řád práce, čekaly Wienera po roce 1948 vyloučení ze studií na univerzitě a pracovní tábor na Kladně. Teprve díky pozvání, jež obdržel od Eleonor Rooseveltové, se mu na prahu šedesátých let podařilo uniknout. Natrvalo přesídlil do USA. Všechno, co prožil, mělo smysl. Už jen proto, že mohl své poznání předat vlastním dětem a dalším generacím jako profesor na Williams College ve Washingtonu či jako přednášející na Univerzitě Karlově a na pražské fakultě New York University.
Kolik párů bot od té doby Jan Wiener prochodil, bychom jen stěží spočítali. Pravdou zůstává, že má dva domovy - ten první v Praze a druhý v americkém Lenoxu. V roce 1969 napsal knihu Atentát na Hitlera, letos vydal autobiografickou knížku Bojovník. Četbu na pokračování z ní pro cyklus Osudy připravila Marie Valtrová. V režii Petra Mančala účinkují Rudolf Pellar, Michal Pavlata a Hana Kofránková.
ČRo 3 - Vltava, od pondělí 19. listopadu, 11.30
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pekky | 2. prosince 2007 v 23:22 | Reagovat

Zatím to tam nejni ale sou tam taky slyšet zajímaví lidi.

2 šífák | 2. prosince 2007 v 23:55 | Reagovat

dobrá práce pekky ale myslim ,že z toho německa byl nakonec"odejit"pro mě docela fascinující i když taky trochu rozporuplná osoba to se mi to píše co, když sem tady padesátllet v míru ahoj j.l.

3 Hunt | 4. prosince 2007 v 9:30 | Reagovat

Hrdinové v naší době se už nerodí, teť jsou na vrcholu "celebrity" a jiná svoloč. Diky pane Wiener !!

4 míra lőbel | 6. prosince 2007 v 21:43 | Reagovat
5 tonda | 25. ledna 2008 v 17:26 | Reagovat

Jestli má náš stát hrdinu, tak je to tenhle pán.

6 Veterán | Web | 20. března 2008 v 20:06 | Reagovat

Lidsky přibližující přístup pana Wienera ke "kolegovi" v článku : Tankista, který se vydává za pilota RAF na Webu vedle Vetrána.

7 pekky | E-mail | 25. listopadu 2010 v 19:33 | Reagovat

ČT2 20:55hod. Vyprávění profesora Jana Wienera, jednoho z posledních veteránů československé bombardovací perutě RAF. Včera 24.11.2010 ve věku devadesáti let pan profesor zemřel.

9 pekky | E-mail | 3. prosince 2010 v 9:21 | Reagovat
10 Jan Urban | 7. ledna 2011 v 16:00 | Reagovat

OSOBNOST: Jan Wiener - svědomí doby
15. prosince 2010

Jsou životy větší než všechny příběhy, které se o nich mohou vyprávět. Na dveřích proti Janově nemocničnímu lůžku v pražské Ústřední vojenské nemocnici po dlouhé měsíce visel plakát s krásnou fotografií sedícího TGM. Říkal mu „dobrý Tomáš“ a vedl s ním dlouhé rozhovory o dvacátém století. Zažil z něj osmdesát dramatických let a ještě deset v dalším tisíciletí. Teď odešel, a zbyl jenom příběh o klukovi z asimilované židovské rodiny v česko-německé kulturní střední Evropě, která v době jeho dospívání zešílela. A on se jí postavil.

Historie se mu neděla. Neodehrávala se mimo něj a on se nikdy necítil jako její předmět nebo nemohoucí oběť. Dějiny a události kolem něj byly prostou, protože zákonitou, součástí jeho vlastního svědomí a osobní spoluzodpovědnosti. A také velmi osobní vzpoury proti davu, za kterým vždy dokázal rozeznat velmi osobní zbabělosti, patolízalské čecháčkovství a tupé přitakávání moci. Pokud ovšem v Československu či České republice vnímáte ohledy na „dav“, „dobu“, „režim“ a „dějiny“ jen jako výmluvy za neochotu k zodpovědnosti a činu, musíte jít proti proudu – a nesmíte nenávidět. Činil tak s noblesou a humorem. A s láskou k jazyku, v jehož používání byl mistrem. Říkával, že jazyk odráží hodnoty, ve které věří národ, který ho používá. Uměl jich hned několik a s laskavou poťouchlostí je míchal dohromady v nový jazyk rodiny a přátel zasvěcenců. „No kňaučing!“ zde bylo příkazem nejdůležitějším ze všech, a znamenalo NEKŇUČET! - nikdy a pro nic.

Zažil antisemitismus německých nacistů, ale velmi zblízka i antisemitismus český. Česká policie vydala už šestnáctého března 1939 gestapu seznamy všech vedoucích členů československých organizací pomáhajících na útěku německým antifašistům. Na jednom z předních míst byla jeho maminka. Nepřežila koncentrační tábor. Tatínek spáchal v Jugoslávii sebevraždu, aby dal Janovi šanci a nezpomaloval ho na útěku do Francie. Přežil věznění a mučení v Itálii. Dvakrát utekl z lágru. Podruhé se mu podařilo přejít frontu, odmítl úřednické místo na Bahamách a místo toho jako dobrovolník prošel navigátorským výcvikem a nastoupil k 311. československé bombardovací peruti britského Královského letectva. Pět let komunistického lágru, exil, kde pracoval v řadě manuálních zaměstnání, aby se nakonec stal i univerzitním profesorem, a nakonec devětaosmdesátý a návrat do Prahy.

S noblesou a humorem se stal symbolem všech, kdo se před zkurvenou dobou a jejími zbabělci nikdy nepokořili, a nikdy tak nemuseli hledat výmluvy. Když se pak hluboko po sedmdesátce dohodl s pražským rabínem Karlem Sidonem, že by si mohl dát do pořádku své židovské kořeny, prošel všemi předepsanými přípravami a školením, dostavil se na vlastní obřad bar micva, určený třináctiletým chlapcům, s omluvou za „drobné zpoždění“. Jeho urputná přímost vzbuzovala respekt a z něj v posledních letech udělala žijící legendu. Neměla by být zapomenuta jeho věta v televizní diskuzi se slavným spisovatelem, který se po válce stal zapáleným členem komunistické strany: „Vražda zůstane vraždou, i když ji spáchá komunista. A nikdo vraždu nesmí omlouvat.“

Vzbuzoval respekt a lásku a jako učitel byl nepřekonatelný. Naslouchali jsme mu a diskutovali s ním – a chtěli být lepší, než jsme, protože najednou bylo jasné, že to není tak obtížné, jak se říká či mohlo se zdát. Jakoby se v hlubokém sněhu před námi objevila prošlápnutá stopa. Někdo neúnavný a obětavý šel první a ukázal cestu.

Na dveřích skříňky vedle Dobrého Tomáše dlouho viselo i stařičké sako jeho uniformy britského Královského letectva. Kdysi, v šedesátých letech, si jeho krásná mladá žena vypůjčila dva blýskavé knoflíky, aby mohla jejich malé dcerce zkrášlit doma ušitou sukni. Na chvíli se rozhněval, ale nikdy potom už se o tom nezmínil. A kamkoliv po světě šel, jeho památeční sako šlo s ním jen se dvěma namísto čtyř knoflíků. Na jaře 2009 se v nemocnici probudil po několika dnech z bezvědomí jaksi naráz, otevřel oči a s úsměvem se zeptal svojí ženy: „Zuzanko, kdy mi vrátíš ty dva knoflíky?“ Za několik týdnů přišla z Londýna obálka od ctihodného Martina Armstronga, předsedy nadace, starající se o veterány RAF, a v ní dva chybějící knoflíky.

Martin Armstrong pak přijel i do Prahy a setkal se Janem v nemocnici. Když se ho pak někdo ptal, proč se Královské letectvo po pětašedesáti letech od války ještě zajímá o nějakého veterána v Praze, nechápavě, a možná i trochu uraženě, opáčil: „Ti muži bojovali na naší straně. A je jedno, jestli to bylo včera nebo před sto lety.“ A když odjížděl z Prahy, opakoval si přípitek dnes už téměř beze zbytku mrtvých vojáků československé 311. bombardovací perutě, který se naučil od jednoho z posledních z nich, nezlomného, byť pomalu odcházejícího, Jana Wienera: „Never above, never below, never far aside – but always together.“ Jde vlastně o vzájemný slib létat ve skupině - a nikdy jinak. „Nikdy nad, nikdy pod, nikdy stranou – ale vždycky pospolu“... Leť s bohy, Janíku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama