Jéňa Kopka - Aljašský Iditarod Trail Invitational 2007

7. února 2007 v 22:01 |  Názory - Články
Promítání z této akce klikni : zde.
Doufám jen že bude "Vítězný" jen pro našeho rodáka známého extrémistu. Podle došlých zpráv, panují na Aljašce pro ně běžné mrazy, některé oblasti ale měly problémy se sněhem. To se zlepšilo koncem roku. Co počasí přichystá v době závodu se nedá zatím ani zhruba odhadnout. Trasa závodu.

Jan Kopka na Iditarod Trail Invitational

V sobotu 24. února odstartuje na daleké Aljašce jeden z nejextrémnějších závodů v sedle kola na světě. Iditarod Trail Invitational po stopách legendárního klání psích spřežení zamrzlou nehostinnou krajinou, v této podobě jen za pomoci vlastních sil, tedy na kole, na lyžích či pešky. Po čtyřech letech se na Aljašku vrací Jan Kopka, který byl svou premiéru nucen předčasně ukončit pro nepřízeň počasí, ale je nyní znovu odhodlán stát se prvním Čechem, který Iditarod Trail Invitationalabsolvuje kompletní.
Sledujte aktuální zpravodajství s autentickými příspěvky přímého účastníka Jana Kopky, který se je pokusí zasílat přímo z kontrolních stanovišť na trase. Nechte se vtáhnout do dění na trati, kterou nikdo dopředu přesně nezná a na níž nikdo nemůže počítat s nějakým zabezpečením a už vůbec nedokáže předvídat vývoj počasí a s tím souvisejících nástrah. Vžijte se do pocitů bikového dobrodruha, jehož výzva jménem Aljaška zcela pohltila.
Foto pana Kopky
a běžkař ze Slovinska Rajko Podgornik
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pekky | E-mail | 7. února 2007 v 22:05 | Reagovat

Děs, hrůza, závist, strach ale hlavně obdiv !

2 pekky | E-mail | 10. února 2007 v 22:17 | Reagovat

Start  je : 24.2.2007

3 Jena | 21. února 2007 v 18:19 | Reagovat

Milane, diky moc.

Jena

4 Podpora pro Jenu | E-mail | 26. února 2007 v 13:54 | Reagovat

Sprinterský úvod

Luce´s Lodge (Aljaška). Bikeři využívají rychlé trati a po necelých osmi hodinách závodu už se prezentoval na prvním kontrolním stanovišti v Luce´s Lodge (viz. tratě) na řece Yentna tucet bikerů včetně Jéni Kopky! Pokud chcete Honzu povzbudit či pozdravit, posílejte své vzkazy na e-mailovou adresu kathih@alaskaultrasport.com

5 pekky | 26. února 2007 v 13:58 | Reagovat

Tlačim tě dopředu i vočima až me stoho praskaj žilky ty kluku JEDEM !!

6 Pavel Pilař | E-mail | 1. března 2007 v 14:29 | Reagovat

Ahojky, zdraví Tě Pačáci z Velociped klubu a drží pěsti.

7 blackfoot | E-mail | 16. března 2007 v 21:47 | Reagovat

Já teda fakt nevim, ale chtěl bych k tomu říct sám za sebe jako za soukromou osobu jako takovou, že je to hodně divný, aby někdo jezdil na kole ve sněhu a ještě k tomu na Aljašce. Neřeknu na lyžích, jako za mých mladých let, když jsem běžel Jizerskou 50ku memoriál expedice Peru a měl jsem takový těžký běžky široký jako skokanský lyže/nebyly to sněžnice/ a natřel jsem je industrolem načerno a bílou barvou na ně napsal"Fyšer" a pak jsem běžel na start, ale běžel jsem tam pozdě a najednou se proti mě vyřítilo 7000 lidí a já naštěstí stačil skočit šipku do lesa, tak jsem to hned votočil za nima a začal je stíhat, ale pořád mi vyskakovalo takový dlouhý ocelový péro do sněhu/celkem 23x/ a já ho furt v tom sněhu hledal a pak jsem byl najednou na posledním místě a chtěl mě sebrat pásák a z něj na mě řvali "jeď nebo tě seberem!" a pak mi půjčili sikovky a já jsem to péro zmáčknul na fest, aby už nemohlo skákat obloukem do sněhu a pak jsem začal stíhací jízdu a na 25tym km jsem je doběhnul na hlavní občerstvovací kontrole a tam jsem sněd 4citróny, polívku, čokoládu a guláš a usnul jsem ve stoje a mezitím zase všichni utekli a zase jsem je musel stíhat a když jsem je dohonil, tak jsem mezi nima začal kličkovat a drát se dopředu a voni na mě řvali "uhni s těma dubovkama nebo nám zlámeš lyže!", ale já upaloval nohy od krve a v cíli jsem byl někde v půlce všech lidí.

Tak tomu říkám závody a ne někde blbnout ve sněhu na kole.

8 blackfoot | E-mail | 16. března 2007 v 21:50 | Reagovat

Ještě k těm závodům ve sněhu na kole bych chtěl napsat, že se omlouvám jestli jsem tam někde nevolil špatná česká slova, ale já jsem teď žil delší dobu v zahraničí a vono se to rychle zapomíná, než si zase člověk zvykne na ten rodný jazyk. Ten kdo žil delší dobu v zahraničí stejně jako jsem žil já, tak ten moc dobře ví o čem tady mluvím.

9 tlustej | 18. března 2007 v 15:13 | Reagovat

Ty vole von to snat vyhraje no to se snat zorbrečim!

10 Kozenej Mlok | E-mail | 18. března 2007 v 16:55 | Reagovat

Bezvadny, GO Jeno Strekovaku!

Libi se mi ale moc tvuj pristup ke slave Stano, cesta z neprima, min namahava a tolik cloveka nevycerpa.

Jenom mam ale strach aby nam tolik ty slavy z niceho na nic tak nejak neprimo nestouplo do hlavy.

11 Alda | Web | 20. března 2007 v 10:04 | Reagovat

<strong>Jan Kopka dorazil do Nome a vyhrál Iditarod Trail Invitational</strong>

Dnes ráno jsem přišel do práce a první co mě uvítalo na aktuálně nastavené homepage byl nádherný nápis: "Jan Kopka wins the 1100 mile race to Nome." Na webové kameře městečka Nome je Honza zachycen. Honzo, gratuluji! Jsi borec!

http://www.aldomoro.net/clanky/clanek.php?view=070320

12 pekky | 20. března 2007 v 15:38 | Reagovat

Honza to dokázal – vítězně v Nome!

Nome (Aljaška). Po 1100 mílích (1800 km) v sedle i mimo něj, 23 dnech, dvou hodinách a 42 minutách putování mrazivou Aljaškou český bikový dobrodruh Jan Kopka dosáhl svého cíle. Dorazil do městečka Nome jako vítěz dlouhé trasy závodu Iditarod Trail Invitational. Stal se tak nejen prvním Čehem, který tuto náročnou trať absolvoval, ale navíc na českém kole Duratec a hned vítězně, když za rekordním výkonem jižní cestou Carla Hutchingse z roku 2005 zaostal o jediný den. Gratulujeme Honzo k splnění životního snu, který se ti při prvním startu před čtyřmi lety nepodařilo naplnit, ale ty jsi se dokázal vrátit. Aljaška ti to milosrdně dovolila, ty jsi toho využil a teď se ji můžeš poklonit stejně jako ona tobě.

Přesně v 16.42 h. v pondělí odpoledne místního času protnul Jan Kopka pomyslnou cílovou pásku. První, co vzkázal pořadatelům, Billovi a Kathi Merchantovým do Anchorge bylo, že v posledních kilometrech myslel na Japonnce Masaru Adachiho. Toho považuje za vůbec nejsilnější závodníka letošního ročníku, i když nakonec svoje snažení i kvůli nedostatečnému vybavení musel vzdát. „Když mi bylo na trati nejhůř, myslel jsem na něj, co musel překonat, a to mi dodávalo sílu,“ svěřil se Honza, který posledních 22 mil ze Safety do Nome (viz. tratě) zápasil s technickou závadou levé kliky, takže tento závěrečný úsek šlapal v podstatě jednou nohou. Klobouk dolů!

Věřme, že se Honza osobně co nejdříve ozve a podělí se s námi o radost a pocity vítěze Iditarodu.

Kamil Hofman

13 Jan Kopka | E-mail | Web | 22. března 2007 v 16:26 | Reagovat

Středa 21. 3., 9.00 místního času (19.00 SEČ)

Byl to zázrak! Všem díky

Nome (Aljaška). Ahoj v Česku, teď už z Nome. Pár dnů jsem se neozval. Od Shaktooliku pro mě nebyl až doteď e-mail v dosahu. Jak jsem se ale díval na web, informace o mém pohybu probíhaly neustále.

Vrátím se ještě k trati. Z Shaktooliku do Koyuk jsem vyrazil na základě informace místních, že počasí by mělo být celkem O.K. Je to ale Aljaška, takže všechno bylo jinak. O tom, co se dělo na Beringově moři, jste už četli. Byl to jeden z nejtěžších dní závodu a to jak fyzicky, tak psychicky. Pouhých 68 mil (něco přes 100 km) mi trvalo víc jak 15 hodin maximálního úsilí. Bivakovat na ledě za takového větru, který v nárazech dosahuje sedmdesátky, není možné. Navíc jsem měl problémy s jídlem a pitím. Pití zamrzlo a maska přes obličej kvůli větru taky, že vůbec nešla sundat a ani jsem nemohl prostrčit jídlo do pusy. A tak jsem se do Koyuk musel dostat stůj co stůj. Podařilo se mi to před druhou ráno. I přes poměrné vyčerpání jsem v Koyuk spal jen pár hodin, ráno se nasnídal v místním obchůdku a pokračoval dál.

Další den už to byla pohoda, bez větru nebo lehce do zad (trasa změnila směr na jihozápad), a tak do Elim (dalších asi 80 km) jsem se dostal poměrně rychle. Tam se mne nadšeně ujali dobrovolníci z kontroly závodu psích spřežení a já jen jedl a jedl a jedl a pil a spal.

Z Elim to už byla radost. Dobrá cesta, žádný velký vítr, trasa vedla přes Elimské hory a díky dobré viditelnosti a slunečnému (i když stále dost mrazivému) počasí jsem si je užil. Problém nastal až kolem městečka Golovin. Cesta vedla opět přes moře po absolutně hladkém ledě, a tak asi deset kilometrů bylo problematických jak pro jízdu, tak pro chůzi. Ten den jsem jel asi až do jedné hodiny po půlnoci. V noci opět hrozilo, že se propadnu do některého ze slabě zamrzlých nebo spíše vodou přelitých potoků, ale vše prošlo a nakonec jsem nocoval ve srubu asi 45 mil před Nome.

Do Nome to už vypadalo na pohodovou projížďku podél břehu Beringova moře, nebyla by to ale Aljaška a nebyl bych to já, kdyby se něco nezkomplikovalo. V Safety, což je letní vesnička Eskymáků pro rybolov a roadhouse (klasická aljašská hospoda), v zimě otevřená jen jako kontrolní stanoviště závodu psích spřežení, jsem si dal v klidu a po hrozně dlouhé době pivo a špagety a vyrazil na posledních 22 mil. Po dvou mílích mi upadla levá klika, poněvadž se povolil šroub na ose a někde vypadl. Jet víceméně na jednu nohu ve sněhu a na naloženém kole není nic moc. To je daň za to, když se staví kolo na poslední chvíli a součásti si nestačí sednout. Kdyby mi upadla klika nebo cokoli jiného někde na trati, bylo by po závodě. Nemáte v podstatě díly ani žádné nářadí na opravu, a tak musíte spoléhat a věřit, že vše vydrží. Vše (já i materiál) vydrželo však přesně tak dlouho, jak mělo a já se dostal do Nome v pondělí odpoledne. To, že to takhle vše prošlo nebylo štěstí. Byl to opět zázrak a já na ně stále spoléhám!

V Nome panuje nádherná, povznesená slavnostní atmosféra díky dojezdu světově nejproslulejšího závodu psích spřežení. Místní lidé jsou na to náležitě hrdí a musheři si pod dávkou vyplaveného endorfinu užívají sladké chvíle a dny odpočinku po dojezdu. Vítají tu stejně nadšeně prvního jako posledního a lidé se na dojezd dalšího mushera sejdou - jsou vždy informováni o přibližném času dojezdu. Stejně nadšeně vítali i mě na kole, plácali mě po zádech a ptali se na všechno možné už při průjezdu městečkem Nome k cíli na jeho opačném konci. Jsme na pohostinné Aljašce, a tak mi mnoho z nich nabízelo i využít jejich dům k pobytu v Nome.

Dokonce mi chodili gratulovat i musheri se slovy uznání. S některými z nich jsem se potkal ve vesničkách a na jejich kontrolách, jichž jsem občas využil, a tak jsme se tu vítali jako staří známí. Večer jsem nakonec strávil v jejich společnosti v hospodě Bering Sea a já poznal zase jinou komunitu skvělých lidí z celého světa a dozvěděl se něco o psích spřeženích a o sportu, který mi byl donedávna úplně neznámý. Každá minuta tady na Aljašce byla obohacující a cítím to tak i teď po závodě.

I když jsem neměl nic zajištěného, ujaly se mě tu hned po závodě v musherském centru dvě postarší lady a dovedly mě ubytovat se do domu místního pastora, který stejně jako plno jiných místních obyvatel dal svůj dům k dispozici pro ubytování závodníků.

Užívám si sladké chvíle zahálení, courám po městečku, jím, piju, odpočívám, chodím vítat další mushery, co dojížději a čekám na Joseho. Vím, že nespěchá a užívá si poslední okamžiky tohohle nádherného závodu napříč Aljaškou. Trochu mu závidím. Jsem v cíli, ale vnitřně cítím, že mi ty míle strávené v nádherné přírodě a noci ve srubech chybí.

Do cíle jsem dojel v solidním čase. Josemu jsem nastoupil 400 km před cíem a kdybych mu nastoupil o sto kilometrů dřív, možná by padl i traťový rekord. Teď ale vážně. Během závodu jsem vůbec nepřemýšlel o čase a už vůbec ne o rekordu. Není to prostě dost dobře možné. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo přemýšlet o dalším bezpečném místě na trati a jak se tam dostat. Už během závodu zjistíte, že to vlastně vůbec není o tom závodění, o rekordu, ani o soupeřích a o tom, jak je porazit. Je to o vás a o Aljašce. Aljaška vám neomylně ukáže vaše slabiny, učí vás respektu a pokoře k přírodě, soupeřům, místním lidem a zcela přírodním podmínkám, v nichž žijí. Nemají nic a jsou ohromně šťastní a jsou schopni se s vámi podělit o cokoli. Neznají zákeřnost a jejich dům je vám k dispozici kdykoli to potřebujete. Byl by holý nesmysl jet slepě za rekordem a vítězstvím bez jakéhokoliv kontaktu s nimi. To je pravděpodobně to nejvíc obohacující z celého závodu. Bohužel se svou čistou duší a srdcem na dlani by místní Indiáni a Eskymáci v naší společnosti a civilizaci nepřežili. Zničila by je. Aljaška, závod, přírodní podmínky a hlavně místní lidé vás změní, ať chcete nebo ne. Jejich srdečnost a až dětská otevřenost je velice nakažlivá. Bohužel pro život v naší společnosti je to spíš přítěž, a tak bývá po závodě těžké vrátit se do toho, odkud jste odjeli a fungovat jako dřív. Vše vidíte jinak a ničí vás věci, které jste předtím brali za samozřejmost a nevšímali si jich.

Moje uznání patří všem, kdo se vydali na trať. Někteří nedojeli jen proto, že měli víc smůly, nebo spíš neměli tolik štěstí jako já. Každý se tu potýká s problémy, ale ne každý problém je v těchto podmínkách řešitelný. Zůstává hodně věcí, jež neovlivníte. I já se propadl do potoka, nebylo to v tu chvíli jednoduchý, ale dostal jsem se z toho a prošlo mi to. Ale nemuselo to tak dopadnout a já si uvědomil, že tahle příhoda se měla stát a bylo nejspíš dobře, že se stala. Aljaška mě jen učila větší opatrnosti a obezřetnosti pro příště. Měl jsem omrzliny na tvářích, na nose a šesti prstech, i to se dalo dohromady dokonce i ve stejných mrazech na trase bez zvláštní péče. Tady zjistíte, jak je organismus silný a schopný regenerace a obnovy i v těžkých podmínkách. V jednu chvíli jsem téměř onemocněl, dával jsem se dohromady opět na trati v teplotach kolem -30. Naštěstí to nepropuklo úplně a odeznělo. Nevyhnul jsem se ani těžším pádům a taky materiál vydržel ten obrovský nápor místních podmínek.

Na trase jsem měl prostě dost velkou dávku štěstí a navíc, Aljaška mě letos nechala projít.

Diky, Aljasko, těch 23 dni s TEBOU stálo za to!

s pokorou a úctou Honza Kopka

14 pekky | Web | 22. března 2007 v 18:44 | Reagovat
15 Joseph | 28. března 2007 v 21:33 | Reagovat

Přes Aljašku na kole: cíl neřešíte, chcete přežít

Nome, Praha - Představte si, že jedete na kole po Aljašce a najednou se propadnete do ledového potoka. Teplota je čtyřicet stupňů pod bodem mrazu a vy máte několik vteřin na rozhodnutí, co udělat. Jinak na vás všechno zmrzne, včetně obličejové masky, a vy zůstanete ukrytí v ledové ulitě. Ani se nenajíte.

Vítejte na nejtěžším závodě světa, Iditarod. Vítejte v „cyklistickém pekle“. Právě takovou příhodu prožil biker Jan Kopka z Jablonce, vítěz letošního ročníku. „Nic drsnějšího jsem nejel, jde o život,“ líčí 43letý dobrodruh. Moc dobře věděl, do čeho jde. Štreku dlouhou 1800 kilometrů, kterou absolvují i psí spřežení, chodci či lyžaři, se už jednou pokusil zdolat. Před čtyřmi lety musel vzdát. A byl rád, že přežil. „Zachraňovali mě Eskymáci,“ vzpomíná bývalý cyklistický profesionál.

Teď se vrátil zkušenější a odolnější. Po 23 dnech, 2 hodinách a 42 minutách ho vítali obyvatelé městečka Nome v cíli. Kromě něj dojel už jen jeden soupeř, zbylých 17 závodníků muselo vzdát. Hlavně kvůli omrzlinám. Ty se na Aljašce hojí jen těžko. „Tenhle závod, to je obrovská výzva a test. Já se chtěl otestovat,“ popisuje Kopka, co ho přivedlo na start. „Je to neskutečný nápor na psychiku. Když jste ale posedlý tím, co děláte, dokážete v sobě najít rezervy, které byste nečekali. Špatné rozhodnutí totiž může znamenat, že ztratíte život.“

Na trati Kopka bojoval s prudkýmvětrem, jenž dosahoval rychlosti až 80km/h a srážel ho z kola. Musel tak tlačit, ale co chvíli na ledě upadl. „Trať je něco jako stará zlatokopecká cesta. Jste tam úplně sám. Můžete jít dvě stě kilometrů z jedné vesnice do druhé třeba čtrnáct dní. Při prvním závodě mi umrzly nervy v prstech. To neodemknete zámek, nerozepnete zip. Prostě nic,“ říká.

Důležité je držet se striktně map, ač nejsou příliš kvalitní. Pokud zabloudíte, může to být váš konec. „Jedno z pravidel závodu je, že pořadatel nezajišťuje hledání závodníků. Musíte si pomoci za každé situace sami,“ prozrazuje Kopka. „Kontrolní stanoviště jsou jen prvních 500 kilometrů, zbytek je bez podpory a víceméně bez kontroly.“ Když máte štěstí, narazíte v divočině na srub, v němž můžete přespat. Jinak si ustelete ve spacáku vedle cesty na sněhu. Šetřit musíte s jídlem, pitnou vodou i silami. Ale ani to vám úspěch nezaručí. Taktika, jak zdolat Aljašku, neexistuje. „Plánujete ze dne na den. O cíli nepřemýšlíte, je příliš daleko. Chcete hlavně přežít,“ říká Kopka, otec dvou dětí, jenž v minulosti přejel napříč Austrálií v pekelné výhni či absolvoval nejhornatější závod planety z Kanady do Mexika s celkovým převýšením 70 kilometrů.

Ovšem setkání s Aljaškou vše předčilo. „Místní lidé tvrdí, že je to poslední opravdové dobrodružství planety. Ale je to víc než dobrodružství. Setkáte se tam sami se sebou.“

Za tohle všechno zaplatil s pomocí sponzorů půl milionu korun. Pokud i vás Aljaška láká, zde je rada, kterou se Kopka při závodech řídí a může se hodit i vám: „Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně!“

16 pekky | 23. dubna 2007 v 7:29 | Reagovat

A po vitěztví na Aljašce rehabilitace na Havai. zde : http://usti.blog.cz/galerie/16-2007-tyden

17 Skorosloubky J.D. | 23. dubna 2007 v 18:18 | Reagovat

Skluzy všedního dne

Datum: 11.7. 2005, 16:08 - před 8 dny

Jazyky podléhají nejen módním vlivům, ale i vlivu doby jako takové. K nefalšované oplzlosti je ovšem potřeba nejen již jmenovaného, nýbrž i jisté světácké rafinovanosti. Oplzlost není anomálním jevem, ale nezaměňujme ji za kluzkost, která je nejen projevem doby, kterou se zrovna potácíme, ovšem i importem stínového polosvěta salónů a "vybrané společnosti". Společnost je uvedena v uvozovkách proto, že k ní patří ta část, která sebe sama jako vybranou nejen vybrala, ale i sama sebe jako takovou deklarovala. Patří k ní sebejmenovaní "významní", které poznáme podle uměle nasazeného (dlouho před zrcadlem trénovaného) chlípně falešného úsměvu, páchnoucího čerstvě navoněným veřejným záchodkem. Vznést se mezi vybrané je finančně výhodné, morálně však přinejmenším kluzké. Proto mezi "vybranými" budeme těžko hledat silnější individuality nebo osoby opravdu významnější. Při podrobnějším pátrání se nám ovšem i tak může případně někdo zjevit. Mně se zjevil V.K., ovšem o jeho osobnosti mám přece jen jisté pochybnosti, a tímto zjevem se nehodlám nechat ani zviklat, ani se jím zabývat. Tudíž pouze kraťoučký strohý   a stručný komentář: "Škoda slova času". Hezky zbytek dne!    J.

18 pekky | Web | 10. srpna 2007 v 9:15 | Reagovat

Unikatní možnost poznat speciální cyklistické oblečení Jana Kopky - vítěze absolutně nejnáročnějšího cyklistického závodu na světě IDITAROD 07. Toto vybavení bylo komplet vyrobeno a upraveno naší firmou speciálně podle Honzových požadavků. Nafocené výrobky jsou identické originály, v kterých Honza absolovoval celý závod.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama